O tom, co se nemělo stát - O tom, co se nemělo stát

„Rád tě vidím, Aryo – svit – kona.“

Eragon mírně uklonil hlavou a dotkl se dvěma prsty na rtech.

„Atra esterní ono thelduin,“ pokračoval.

„Mor’ranr lífa unin hjatra onr,“ odvětila.

„Un du evarínya ono vard,“ zakončil elfské uvítání.

„Byl jsi dlouho pryč, Eragone – finiarel,“ usmála se na Eragona Arya, čarovně krásná elfská princezna.

To byla pravda. Po bitvě na Hořících pláních se spolu se Safírou a bratrancem Roranem vydali hledat raz’zaky, kteří unesli Roranovu snoubenku Katrinu. Díky Eragonově proměně v elfa hravě raz’zaky s Roranovou pomocí zabil a Katrinu osvobodili. Nyní již byli Eragon se Safírou zpět v lese Du Weldenvarden, aby zde dokončili svůj výcvik.

„Ano, dlouho,“ odpověděl Eragon poněkud nepřítomně.

„Stále myslíš na Murtagha.“ Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Neměl by ses kvůli tomu trápit, oslabuje tě to,“ připomněla mu Arya jemně.

„Máš pravdu. Už na něj nebudu myslet,“ slíbil Eragon rázně. Šli spolu Ellesmérou, Safíra hned letěla za Glaedrem a Oromisem oznámit jim jejich příchod.



Procházeli se ellesmérskými zahradami a nezávazně si povídali. Den se pomalu chýlil ke konci a tak se museli rozloučit. V tom se objevila Safíra.

Zdravím, Aryo. Eragone, Oromis ti vzkazuje, že zítra máš ještě odpočívat, ale pozítří na tebe zase bude čekat Vanir.
„Děkuji ti, Safíro, Aryo, nechceš mi zítra zase ukázat kousek Ellesméry? Rád bych poznal město celé,“ pohlédl Eragon na elfku.

Safíra po něm vrhla varovný pohled.

„Moc ráda, ráno pro tebe přijdu. Dobrou noc, Safíro. I tobě, Jezdče,“ řekla ještě a vklouzla do svého pokoje.

Eragon se vydal ke svému obydlí a Safíra mu cupkala po boku. Mlčky došli až ke stromu, který přebývali. Safíra se hned schoulila si klubíčka ve svém pelíšku a brzy spala, ale Eragon měl hlavu plnou myšlenek na Aryu. Viděl ji před očima, jak se jemně usmívá, jak jí ve větru vlají vlasy a s jakou elegancí jí spadají na záda. Safíra se ve spánku zavrtěla. Nakonec i Eragon usnul a celou noc se mu výjimečně nezdálo ani o raz’zacích ani o Murtaghovi. Ještě než upadl do hlubokého spánku, pomyslel si, že Safíra je poslední dobou nějak podivně zamlklá.



Ráno se probudil, umyl, kouzlem oholil a rychle oblékl. Sotva si natáhl kalhoty a košili, prozradilo mu tiché zaťukání na dveře Aryu stojící na druhé straně.

Vyrazili opět do Ellesméry a Safíra na lov. Celý den se zase procházeli mezi borovicemi a nakonec se zastavili pod stromem Menoa.

„Nevylezeme si nahoru?“ navrhla Arya.

Eragon si nebyl jistý, jestli se to smí, ale Arye věřil. Hbitě se tedy vyšplhali do větví, až byli dobrých 100 metrů nad zemí. Sedli si na větev a zase si povídali.

Najednou Eragon pohlédl na mýtinu hluboko pod nimi a vzpomněl si na Agaetí Blödhren, při kterém mu draci vyléčili zranění od Durzy. Jeho myšlenky se mu patrně zračily ve tváři, protože Arya se zeptala:

„Vzpomněl sis na Agaetí?“

Přikývl. Pohlédl do jejích krásných, hlubokých očí a najednou se ho zmocnil pocit hluboké závratě. Uvědomil si, že jsou u sebe velmi blízko a on se přitom přece nepohnul, nebo ano? Chtěl se odtáhnout, ale nedokázal to. Moc dobře se pamatoval, co mu Arya řekla, když jí naposledy vyznával lásku. Věděl, že to, co teď dělá je špatné, ale nedokázal to neudělat.

Trochu se k ní nahnul. Ani se nepohla, jen naolejavané řasy se jí lehce chvěly. Byl teď tak blízko, že by mohl spočítat každou pihu na jejím nose. Kdyby nějaké pihy měla. Její pleť však byla hlaďounká a hebká. Naklonil se ještě blíž a lehce se dotkl svými rty těch jejích.
Oddálil se, ale jen malinko. Arya na okamžik jakoby zkameněla, ale pak se k němu také přiblížila. Znovu jí políbil, ale tentokrát opravdově. Věděl, že si to musí užít, protože tohle je špatné. Věděl, že Arya je pro něj tabu, ale stejně to udělal. Věděl, že je to poprvé a naposledy. Cítil Safíru, jak se s ním snaží spojit.

Odrhl své rty od Aryiných a pohlédl jí do očí.

ERAGONE!!!!!

Safíra se objevila hned vedle nich.

„Odpusť mi to, Aryo – svit – kona,“ zašeptal ještě a naskočil Safíře na hřbet.

Jen si zoufale pomyslel: Tohle se nemělo stát.